Bylo mi asi dvanáct když jsem si všimla, že mé obočí vypadá poněkud huňatěji než obecně vžitý standard. Poprosila jsem tedy mámu, ať s tím, coby zkušenější, něco udělá. Vidím to jako dneska. Vzala pinzetu, chytla chlup přímo mezi očima… a já jsem vykřikla a vyskočila ze židle. Ach ano, pochopila jsem, pro krásu se musí trpět. Ale co když pro naši krásu trpí někdo jiný?
Odkaz na celý článek: https://blog.vemzu.cz/krasa-bez-utrpeni/
